5 poutníků a burácející ledovec: Mt. Cook podruhé

Rodina je na druhý straně planety, tak jsme ty tradiční Zélandský Velikonoce oslavili s přáteli, sbalili krosny, a na Velikonoční pondělí se vydali na výlet. Já, Viky, Jason (uprostřed), Melissa a Brennen (hippie páreček). Jason se mnou pracuje v cateringu a Melissa s Brennenem tam vypomáhají jako číšníci. Skvělí, úžasný, lidi. Jason se narodil na Cookových ostrovech (patří k Zélandu), pak žil s rodičema v Oregonu, pak se přestěhoval do Las Vegas a nakonec teď se vrátil domů na Zéland. Brennen je odněkud ze státu Washington a Mellissa ze San Francisca. No a tahle partička se vydala dobýt krutopřísný výšlap k Mueller Hut (1805 mnm) a stanovat na vrcholku.

Abychom neztráceli čas ráno před výšlapem, vyrazili jsme už v neděli večer a kempovali u Lake Pukaki. Tam to známe, už jsme jeli na jisto a ani hledání místa po tmě nás nevystrašilo. Protože tam bylo dalších x aut a campervanů podél jezera, objížděli jsme kolem dokola docela dlouho. Nojo, na Velikonoce dostali všichni stejnej nápad. Večerní kempařskej popcorn, pívo a počasovej indiánskej taneček, ať nám vyjde počasí a honem spát! Já, Viky a Jason jak sardinky u Jasona v autě, protože naše auto má bebí a musíme ho spravit. To byl jen takovej test, protože nahoře budeme spát ve stanu pro dva, ve třech, haha, aspoň nám bude teplo, když má přes noc být pod nulou a Jason si nevzal karimatku..

"Pohled od M&B z auta na nás a Mt Sefton"

Začátek treku je ve vesničce pod Mt. Cookem, asi půl hoďky od Pukaki, vyrážíme docela brzo, no, kolem devatý. Cestou se honí mraky a výhledy nejsou nic moc. Příjezdová cesta do ledovcového udolí je dlouhá a široká (teda ne ta cesta, to údolí) a jen co přijíždíme blíž a blíž, nebe se rozjasňuje a mezi mraky vidíme bílý zářící vrcholek Mt Cook a nalevo od něj ledovec Mt Sefton. Je to nádhera, až se zas dojímám, ale nemůžu moc, protože řídím. 

Kdo chce vyrazit na Mueller Hut trek, buď může nahoře přespat v tom hutu (chatka), anebo stanovat. Noc s dalšími dvaceti osmi chrápajícími trempy na dvoupatrových postelích v jedné místnosti stojí 36 dolarů! My jsme zvolili dobrodružnější variantu a spíme ve vlastních přenosných ložnicích, za který neplatíme nic, pouze se musíme v infocentru zapsat, kdyby se náhodou něco stalo, tak aby o nás někdo věděl. (Hlavně se pak nesmíme zapomenout odhlásit. To se stalo Melisse a Brennanovi posledně a když už si to vesele frčeli domů, volali jim z infocentra, jestli jsou v pohodě a nepotřebujou zachránit). 

"Ledovcové údolí Mueller Lake a vesnička Aoraki"

"Koledník"

Dáváme si velice brzký oběd, plníme krosny jídlem a vodou, a ve 12 vyrážíme na 5km cestu s převýšením 1km. Jo, nejdřív teda ještě dostávám vyšleháno od Vikyho a jeho Zélandskou verzí pomlázky! Mám dokonce i ty vajíčka! A aby to Brennanovi nebylo líto a Melissa mu neuschla, Viky ji přepadne taky a scénka na parkovišti je naprosto stylová. Hody hody doprovody, běh kolem campervanu, jekot :-). 

Prvních pár set metrů treku je procházka, rovinka v křoví jen kopíruje terén bývalého Mueller jezera. Melissa se směje a ujišťuje mě, že za chvilku budu tuhle procházku proklínat, jen co narazíme na schody. 

"Ťap, ťap, ťap,..."

Ehm, přes 2000 schodů, různých výšek, hloubek, materiálů a stádií rozpadu, to znamená 1000 dřepů na jednu nohu s 10ti kg závažím. Zkuste si tipnout, kolik dní mě bolely nohy takovým způsobem, že jsem se víceméně jen plazila. Převýšení jeden kilák na pěti je fakt hodně, takže ty schody chápu. Ale jako nesměju se! Né, to kecám. I tohle utrpení je součástí cesty nahoru, na výhledy, s přáteli. A přátelé na sebe počkají, pustí nejufuněnější článek dopředu (já), rozdělí se s čokoládou a pokud zrovna taky nefuní, řeknou i nějaký ten rozveselující vtípek. Po milionech schodů a dřepů nás čeká zasloužená svačinka a pauzička na Sealy Tarns. 

"Sealy tarns svačinkové místo s výhledem na ledovec Mt Sefton a v dálce Mt Cook"

Už odsud jsou výhledy jako sladký bonbony za tu dřinu po ceště nahoru. Ale jsme teprve v půlce. Další část cesty už je "jen" cik cak po pěšince, přeskakování kamenů, funění a přelejzání balvanů.

"Sem tam je ten kámen větší než já"

I když nejsem z cukru a hezkých pár výšlapů už jsem za svůj život zvládla, s krosnou sotva popadám dech a dělám si více pauziček. Přeci jen, není kam spěchat, jsou 2 hodiny odpoledne a to máme ještě hodně času do tmy. A cesta je cíl, trochu si sáhnout do toho nekomfortu, zapotit se. Bez toho by to ani nebylo ono, vyjet lanovkou na Sněžku taky žádný endorfiny žilou nepustí. A počasí je skvělý, nefouká, teplota je ideální, po ranních mracích ani stopy. Jen modrá obloha a bělostné vrcholky hor. Jejda, zase se trošičku dojímám.

"Druhá strana hřebenu a Mt Sefton"

Na pomyslný vrcholek dorážíme v 16:30, odhazujeme krosny a jdeme se podívat jak to vypadá na druhý straně hřebenu. Doteď jsme viděli jen kousek ledovce, musíme se dostat jakoby za roh. Tam se nám konečně otvírá celý údolí ve svý kráse a ledovcová stěna. Je to tak blízko! A tak obrovský! Na dno údolí není vidět jak prudký je z druhý strany kopec. Chvilku tam sedíme a nasáváme tu nádheru. Většina lidí se dostane jen sem a na Mueller Hut nedojde. Ten je totiž ještě kousek po druhý straně hřebenu (viz mapka).

Každou chvíli se z ledovce utrhne kousek/kus ledu nebo sněhu a s hromovým zvukem se sesune dolů do údolí. V tom tichu je ten zvuk minilavin pokaždý jako bouřka valící se přímo na nás. I když jsme hodně blízko, než se k nám zvuk dostane, lavina už je dávno dole, registrujeme ji až po tom, co ji uslyšíme. Některý ale jsou velký a padají dlouho. Nejdřív je slyšet hlasitý prasknutí a pokračuje to hlubokým dunivým pádem masy sněhu a ledu. A pak zase ticho.
Miluju to ticho vysoko v horách, kde není slyšet vůbec nic.

Od vrcholku po druhý straně hřebenu to je ještě asi půl hodiny k Mueller Hut. Když už vidíme v dálce červenou chatku, najednou máme zase spousty sil a doskáčeme po kamenech na místo, kde za chvilku vyrostou naše dva útulný domečky. Kameny a zase kameny... Naštěstí nebudeme zdaleka první kdo nahoře stanoval, a tak je tu spousta "uklizeného  a rovného místa" pro stan. Předpokládáme klidnou, bezvětrnou, jasnou noc, nemusíme se nikam schovávat, a tak stavíme stany přesně uprostřed všeho dění a výhledů.

"Výhled z naší ložnice na Mt Cook, no není to krása?"

Jen co pořešíme bejváky a doplníme vodu v Mueller hutce, jdeme se usadit do přední řady našeho horského kina, protože co nevidět začne promítání úžasného dokumentu o západu slunce nad Mt Cookem, a to si jako nenecháme ujít! Přístup do kina je trochu strastiplný, ale kličkujeme mezi průrvami a hopsáme přes spadané kameny a zcela nečekaně nacházíme místo, ze kterýho nám padá čelist. To je ono, dámy a pánové, pohodlně se posaďte, představení začíná.

"Skládací teleskopická ruka"

Tady si člověk uvědomí jak prchavý je přítomný okamžik. Ty oranžovo růžový paprsky přímo utíkají po horách a za chvilku je po všem. Vůbec se nám nechce zvedat, protože, i když slunce zapadlo, ta krása tam je pořád, nic jakoby neskončilo, aby se mělo odsud odcházet. Tady na tom místě si uvědomuju, jak silný je moje pouto k horám a když jsem chvíli bez nich, jak moc mi chybí. Tady je moje zásuvka, tady se zapojím a tady se nabíjím. S Vikym v horách, to je čistý štěstí.

Nakonec se zvedáme, ale já s Melissou zůstáváme poslední a jako dvě plačky se tam dojímáme, a pak se tomu smějeme. Protože v tu chvíli prostě nic jinýho neexistuje, proč by taky mělo existovat, než JENOM BÝT tam na tom místě. Zní to banálně, ale já vím, že vy víte, co mám na mysli. A fakt se to nedá ani popsat, ani zaznamenat, protože tam nejsou žádný slova, ani myšlenky, dokonce ani žádný hodnocení jestli to je krásný, nebo přímo nádherný, to je totiž uplně jedno. A není tam ani strach, jestli se se mnou ta skála utrhne. Dala jsem si pozor, kam si sedám, a jestli se ta skála se mnou utrhne, tak s tím stejně nic neudělám, tak proč bych se toho měla bát. Je to silný, a nepředatelný prožitek. A kdyby se ta skála přeci jen utrhla, tenhle jeden moment stál za to.

"Kostky jsou vrženy"

A já vám povím, co ještě stojí za to. Migoreng. Jo, přesně tak, nejlepší instatní nudle na světě, připravený ve výšce 1800 metrů, venku před stanem na karimatce s čelovkou ve skvělý společnosti. A všechny ostatní dobroty, co jsme si sem nahoru vytáhli. Máme dokonce i instantní jablečný koláč, taky nejlepší na světě. Prostě piknik pod vycházejícíma hvězdama a stále burácejícím ledovcem. Že začíná trochu přituhovat? No to je toho, vzali jsme si zimní bundy a já s Melissou snowboardový kalhoty, cha! Všem to tak sluší pod tou mléčnou dráhou! A když se úplně setmí, nebe je plný diamantů a září všema barvama, nejvíc vidím fialovou a modrou. Vytáhnem karimatky a nás všech pět se naštosuje vedle sebe a ležíme a koukáme na nebe. Támhle jedna letí, a támhle, a vidíš támhle tu blikající, a támhle Venuši? Teď ještě vidět polární záři, a i kdyby se sesunula celá hora a zavalila nás, našli by nás šťastný s úsměvem od ucha k uchu.

Polární záři sice nevidíme, ale něco nás přeci jen ozářit může. Vychází měsíc. Už ozařuje ledovec za námi, ale my jsme ještě ve tmě, protože jsme níž. Vidíme zářící siluetu okraje hory tam, kde jsme před chvílí seděli a pozorovali západ slunce. Tam vyleze a my se s radostí dohadujeme, kde teda vyleze. Viktor, Jason a Brennen už ho vidí, protože jsou asi o hlavu vyšší než my s Melissou. Obří měsíc světlem postupně zalije vrchol hory a my zalejzáme do stanu, protože jsme si zapomněli vzít krém proti měsíci. A jakej nápad měla Melissa, když s sebou vzala kostky! Ve stanu pro dva se krčí pět lidí a rozjíždí turnaj v kostkách jako tahle hora ještě nezažila. A víte co ještě? Máme tady placatičku rumu, takže zima nám rozhodně nebude :).

Vůbec se mi nechce jít spát, abych o nic nepřišla, co ještě se může zjevit, co bych chtěla vidět a zažít? Achjo, ale je čas jít spát. No tak dobře, ale ráno brzo vstanem na východ slunce! Tahle myšlenka se mi zaryla tak hluboko do hlavy, ještě spolu s Jasonovým chrápáním, že jsem skoro nemohla usnout. Nechtěla jsem to prošvihnout a pokaždý, když jsem na chvíli usnula a probudila se, náš stan zářil a venku bylo světlo, jenže to byl měsíc. Když už bylo 5:30, chtěla jsem to jít ven zkontrolovat. Vystrčit ruce ze spacáku a pak se vysoukat celá mi trvalo trošku přemáhání. Ale vylezla jsem. Náš stan byl pokrytej jinovatkou a v lahvi s vodou plaval led.
Když jsem vystrčila hlavu ze stanu bylo to prostě jedno velký wow. Měsíc byl přímo nad náma a ozařoval celou horu, ledovec a v dálce Mt Cook. A že byla pěkná kosa, všechno kolem, kameny a naše věci byly omrzlý, a třpytily se a vypadalo to tam, jak na nějaký tajuplný tichý ledový planetě. Ani mi nebyla taková zima, už už jsem si chtěla vzít boty a jít se projít, ale nešla jsem. Jen jsem tam seděla napůl ve stanu a dívala se. A představte si, rozum byl silnější a já zalezla zpátky do stanu, do spacáku, do tepla. Taková škoda. No jasně, že jsem si to omluvila, že za hodinu vstanem všichni a půjdem se podívat na východ slunce, a že bych ještě měla zkusit usnout, přeci jen cesta dolů bude taky náročná a podobný bubáci. A přitom jsem mohla vstát, vzít si spacák s sebou a pozorovat, jak se vrcholek hory postupně plní mlhou, a jak se přímo kolem nášeho stanu tvoří neprostupný mraky, do kterých jsem se asi o hodinu později stejně probudila. Z východu slunce nic nebude, jsme v mracích, žádný brzký budíček se nekoná. Člověk nejvíc lituje toho, co neudělal, tady to máš.

Ale i když pro vás nemám fotku tý ledový planety, viděla jsem ji a tu chvilku si budu pamatovat. I tu planetu v mracích si budu pamatovat. Nakonec i v nich byla zábava po cestě dolů. Když vidíš aspoň na metr před sebe...

Poslepu hledat cestu přes kameny velikostí mě je bezpečný. A když ty kameny jsou ještě omrzlý.. Bezpečný. Co ale vůbec bezpečný není je to, že tenhle výlet se pomalu blíží ke konci a že se budeme muset rozloučit. Melissa a Brennen se s námi totiž nevrací do Wanaky, odjíždí do Christchurch, kde prodají auto a na konci dubna odletí na Hawaii, kde má Melissy babička bejvák. Takže opustit Zéland najednou není zas tak traumatizující. Ale budou nám hrozně moc chybět! To jsou takový ty lidi co potkáš, hned to s nima cinkne a strávíš s nima sice jen chvíli, ale ta chvíle má nesmírnou hodnotu.

Díky Mt Cooku za úžasnou podívanou, díky Ledovče Mt Sefton za celonoční soundtrack, díky Měsíci za ranní ledový světýlka a díky Vesmíre za přátele, které mám po celé planetě. A díky Planeto za tvou krásu! A díky... ježišmarjaaa zastavte měěě!

A pak jeli chvilku před náma. My odbočili doprava, oni doleva. 

Tak ahoj zas někdy příště na jiným krásným místě!